Tibeťáčka bych popsala jako malého bystrého pejska, který miluje svou rodinu, k cizím se chová přátelsky, ale trochu zdrženlivě. Bezproblémově vychází s dětmi a ostatními domácími zvířaty. Doma plní svou pradávnou úlohu tzv. "živého zvonku", to znamená, že bedlivě sleduje okolí, vše cizí a neobvyklé hlásí štěkotem. Většinou však neštěkají zbytečně dlouho, jen než vám sdělí, co je nového. V zemi jejich původu, v Tibetu, jejich úloha při hlídání klášterů končila tím, že svým štěkáním přivolali velké Tibetské dogy, které už situaci dořešily. Rádi proto vyhledávají vyvýšená místa jako parapety oken, zídky, kmeny apod. Podle starých pramenů v sobě tibeťáčci spojují vlastnosti z jedné třetiny opice, lva a psa. U nás doma se pro ně vžilo ještě další pojmenování, a to "člopejsek", jakožto mezičlánek mezi člověkem a pejsky. Jejich vyjímečných povahových vlastností se ve světě využívá k canisterapii, což je léčba pacientů přítomností psího terapeuta. Je-li člověku smutno nebo úzko, stačí chvíli si jej pochovat nebo pouze pohladit, a hned je lépe, je to akumulátorek pozitivní energie, kterou svému milovanému pánečkovi rád kdykoliv předá.

Od přírody touží žít v co nejužším kontaktu s pánečky, stačí jim však i pouhá vaše přítomnost, pokud si jich nevšímáte, nijak se nevnucují. Leží vám na dohled a sledují, co děláte nebo odpočívají. Nejsou to však žádní lenoši, milují dlouhé procházky v přírodě. S chutí s námi absolvují letní i zimní horskou túru, při které ještě rádi přeskakují z kamenne na kámen, jen aby byli výš než je běžný terén. Je velmi zajímavé a zábavné sledovat, jak při tom dokáží být obratní a odvážní. Stejně tak se dokáží vyřádit i na parkuru agility. Říkám o nich, že to jsou duší velcí psi v malém těle. Umí se chovat důstojně jako velký pes, a přitom se pohodlně vejde do náruče. Toto oceňují nejvíce majitelé bydlící hlavně ve velkých městech, kde jim tibeťáčci jsou příjemnými a klidnějšími společníky než většina stejně velkých plemen. Souhrnně řečeno, tibetský španěl je plemeno přírodní, nenáročné, odolné, vytrvalé a hlavně nepoznamenané přehnaným šlechtěním na určité plemenné znaky. Jeho srst má takovou strukturu, že stačí běžně pročesat asi tak jednou týdně, pouze v době línání, což je většinou na jaře, častěji. Má nekonfliktní povahu, k bezproblémovému soužití stačí pouze citlivá, ale zároveň důsledná výchova v mládí. S pejsky je to jako s dětmi, vždycky budou rádi zkoušet, kam až se dá beztrestně zajít. Jestli je třeba postel pořád stejné tabu, stejně tak, jestli je nutné přijít opravdu na první zavolání nebo třeba jestli se opravdu nedá z člověka vyloudit u oběda nějaký kousek dobroty. Záleží tedy pouze na vás, jak si stanovíte domácí řád, a jak pečlivě budete vyžadovat jeho dodržování. Tibeťáčci jsou totiž velmi inteligentní na to, aby zkoušeli, kudy by se to dalo trošku obejít a zmírnit právě to, co jim moc nesedí. Jejich široká škála výrazů zná obličeje uražené, přesmutné, ale raději ukazují ty veselé, rozverné a šibalské. Myslím, že vám to může potvrdit každý majitel těchto malých neposedů, kteří se tváří jako andílek, vzápětí však poznáte jaký čertovský elán v sobě mají.

A jak jsou na tom tibeťáčci se zdravím?

V České republice chovatele sdružuje Klub chovatelů Tibetských španělů, odchovávat štěňata s PP smí jen člen KCHTS. Všichni chovní jedinci musí opakovaně projít vyšetřením očního pozadí, které se dělá za účelem diagnostikování PRA (progresivní retinální atrofie). Obecně řečeno jde o onemocnění, při kterém dochází k rozpadu sítnice a tedy k oslepnutí psa, je neléčitelné a dědičné. V chovu smí působit pouze PRA negativní jedinci. Požadovaný je také určitý počet řezáků, tibeťáčci musí mít minimálně 6/5 (horní/dolní čelist), to kvůli deformování tvaru lebky a čelistí při chudozubosti a z toho vyplývajících možných potíží s dýcháním. Špičkoví chovatelé dělají u svých chovných jedinců ještě vyšetření dysplazie kyčelních případně i loketních kloubů a vyšetření luxace čéšky. Přičemž v chovu využijí pouze jedince bez postižení. Proto tedy doporučuji každému, aby si vybíral štěňátko s PP a raději zaplatil vyšší částku, která se mu však v konečném důsledku určitě vrátí. Uvědomte si, že rodiče jedinců bez průkazu původu se do chovu nedostali právě třeba proto, že nesplňovali přísné normy, které si chovatelé musí stanovit, pokud chtějí neustále zvyšovat kvalitu a standartní vzezření plemene, nemluvě o snaze vymítit dědičné zatížení na onemocnění, které znemožňuje dlouhý a veselý život vašemu budoucímu miláčkovi. Výdaje za léčení takto postiženého pejska pak většinou i mnohonásobně překročí cenu za jedince kvalitního původu.

Tibeťáčci, které používám k chovu nejenže splňují všechny tyto předpoklady a mají mnoho cenných výstavních ocenění, ale hlavně to jsou naši miláčci a kamarádi s typickou povahou malých veselých "budhíků ". Po mnohaletých zkušenostech s výcvikem psích záchranářů upřednostňuji při výběru štěňátka určeného pro další chov právě jeho povahu, která je do velké míry dědičná a mohu tak v budoucnu nabízet štěňátka, která budou vyhovovat i novým majitelům.

Na závěr bych tedy chtěla popřát všem budoucím majitelům Tibetských španělů šťastnou ruku při výběru právě jejich pejsánka, a dlouhý a šťastný život s ním.